Ochranne kryci sklo pred LCD televizi

Pátek Červenec 22 18:14:57 CEST 2011

Původní zpráva ze dne 22.7.2011 od Pavel Kadečka:

> Obávám se, že v tom problém není, děti IMHO procházejí obdobím, kdy
> už jsou dost velké a mají sílu rozbít televizi, ale ještě nechápou,
> že něco nesmí, nebo to i chápou, ale stejně neposlechnou. Že tys měl
> kliku a děti ti nic nerozbily, to neznamená, že to tak chodí ve
> všech rodinách. Nejsou všechny děti stejné. Naše zlatíčko (teď dva
> roky a dva měsíce) třeba skáče po posteli a když jí zakážu skákat,
> stejně neposlechne, pak sletí, praští hlavou o zem až to zaduní,
> chvíli řve, ale když se uklidní, jde skákat znova.

Mám tři děti 11-7-5 let, tedy si myslím, že docela dobrý vzorek na to
dětské chování, a že už nějakou tou výchovou prošly. Moje děti také
skáčou po posteli a také si nabijou huby. Ale to si skáčou po svých
postelích ve svém pokojíčku. Neskáčou po posteli v ložnici a neskáčou
po mém pracovním křesle ani stole. Když házejí balónem, tak si můžou
cokoliv zničit v pokojíčku, klidně sejmou žaluzie, světlo, kytičku na
okně... to je mi (skoro) úplně jedno, to jsou jejich věci. Pokud si je
rozbijí, tak mají po nich, hlínu si vysají vysavačem apod. Když v
kuchyni polijí celý stůl vodou nebo šťávou, tak si to hadrem utřou,
vytřou, to všechno jsou nehody, které se stát mohou, stávají se a
nemají žádné následky. Ale neházejí mi balonem v obýváku kolem
televize ani kolem mých počítačů a monitoru.

Nesahají na mé věci. Když si něco mého chtějí půjčit, tak se zeptají.
A já jim to klidně půjčím, když to není nebezpečné pro ně nebo pro to
zařízení. Mají své počítače, nepotřebují sahat na ty mé. Mají spousty
krámů, takže nemají potřebu si brát cokoliv mého, když vědí, že to
nesmějí.

Pokud chceš konkrétní radu, tak ti ji dám. A mám ji vyzkoušenou na
svých třech dětech, kdy každé z nich má úplně jinou povahu a například
to prostřední je vyloženě dravec. Když byly děti malé, tak jsem si
jasně stanovil, kde je moje území a kde jsou moje věci. Jakmile šlo
dítě po mých věcech, velmi důrazně jsem mu řekl slovo: "Pozor!" Skoro
jsem to zakřičel. Nemusel jsem to opakovat až tolikrát a fungovalo to.
Už malé dítě tohle pochopí a drží se stranou. Na druhou stranu musí
mít dostatečně velký manévrovací prostor, musí mít spoustu jiných
příležitostí, co může dělat a s čím si může hrát - včetně
"dospěláckých věcí", které jsou ale bezpečné a levné a může je zničit.
Co je ale zásadní, tak to je to, že když malému dítěti jednou něco
půjčíš a druhý den mu to zakazuješ, tak ono to prostě nepochopí, to je
špatný přístup. Malé dítě nepochopí, že to může jen pod dohledem, když
včera to šlo, proč to nejde dnes. Takže jakmile malé dítě necháš dnes
hrát si se zrcadlovkou za 30 tisíc, druhý den si ji půjčí samo a můžeš
kupovat novou. Takže moje zásada je, že když je dítě malé, na mé drahé
věci jednoduše nesahá. A ono to pochopí a nesahá.

Nechceš, aby ti malé dítě žužlalo mobil? Tak pak mu ho ovšem nesmíš
půjčit. Ani jednou. Jednou půjčíš? Tak se pak ale nevztekej, protože
jsi nedodržel hlavní zásadu. V okamžiku, kdy tomu dítěti za tohle
vynadáš, tak jsi mu vynadal neoprávněně, protože tohle je jen a pouze
tvoje chyba. To pochopí až starší dítě, že někdy něco jde a někdy zase
ne.

Můžu ti říct jednoduchý příklad, mně se nikdy nestalo, že by si moje
malé dítě půjčilo moje hodinky nebo můj mobil nebo dokonce moji tužku,
nebo že by mi sáhlo na klávesnici nebo že by se ometalo pod mým stolem
kolem počítačů, že by mi lezlo do šuplíku. Prostě se to nestalo.
Naproti tomu moje žena malým dětem umožnila přístup ke svým věcem,
takže jí často bušily do notebooku, ztratily jí několikery hodinky,
neustále se po bytě válely její tužky a další miliony věcí. A můžu tě
ujistit, že já té techniky mám tolik, že zničit něco není vůbec
složité, stačí drcnout. Mám to klidně na stole. Já jsem nikdy nic
neschovával (mimo té pistole, jak tu někdo psal, tu mám tedy opravdu v
trezoru). Když dáš jasně najevo, co dítě může a neuděláš žádnou
výjimku, tak to opravdu jde.

Když už jsou děti větší, tak můžou samozřejmě stále víc a víc věcí.
Ale zase vědí, kdo co může a kdo ještě ne. Je jasně dáno, že nejstarší
dítě si může ode mě půjčit cokoliv, pokud to zase vrátí na své místo,
a může to být klidně i velmi ostrý nožík, který používá při
vystřihování. Je také stanoveno, že ho nesmí nechat nikde válet na
koberci, a protože je mu 11 let, tak to dokáže. Má důvěru a uvědomuje
si to. Zrovna tak menší děti mají leccos povoleno a můžou dělat
všechno možné. Hrát si libovolně se svými hračkami, ale používat i
společné věci. Teď nemyslím umyvadlo, ale třeba ovládat televizi, věž,
cpát si tam cédéčka, obsluhují myčku na nádobí a já nevím co všechno.

Stále tu ale existuje velký respekt k těm mým drahým věcem. Můžu tě
ujistit, že mám na stole hodně drahých věcí a děti s nimi nijak
nemanipulují. Tak jak je možné, když s ostatními věcmi manipulují
celkem hbitě a spousta věcí se ztrácí? A neříkej mi, že moje děti jsou
nějaké geniální a hodné, jsou to děti jako každé jiné. Perou se,
nadávají si (i sprostě), řvou, dělají bordel, uklízet nechtějí,
hulákají, když telefonuju apod.

Jistěže prostřední dítě ustříhlo vlasy nejmenšímu dítěti, ale nebylo
to mými nůžkami. Jistěže všechno možné počmáraly, ale nebyly to moje
věci a nebylo to mými tužkami ani fixami. Jasně, že zničily všechno
možné, ale nezničily nic mého. Že jim spadne dálkový ovladač na zem?
Ano, spadne, ale neproletí televizí ani oknem, a hlavně nespadne na
zem můj monitor nebo netebook. Občas někdo někoho plácne něčím po
hlavě, ale nikdy se nestalo, že by někdo někoho třeba píchnul do
zadnice velmi ostrou pinzetou, kterou mám běžně dostupnou na stole.
Stačí?

Já bych to zakončil asi tak. Moje děti mají přístup k velmi zajímavé
technice a velmi zajímavým věcem, mají dostatek materiálu pro své
vlastní hraní a plány. A respektují, že co je moje, to je opravdu
moje. Poslední příklad. Na konci stolu vpravo za mnou v rohu mám dva
stojany na lepící pásku - prostě na izolepu. Jeden stojan je jen můj,
druhý stojan si mohou děti (a manželka) libovolně půjčovat a lepit si,
co chtějí. Zvlášť ta nejmenší si velmi ráda lepí páskou, vystříhne si
postavičky z papíru a nalepí na špejle. Když ta jejich páska dojde,
tak by velmi snadno mohly sáhnout po té mojí, protože bych to možná
ani nepoznal, byť ta moje páska je trochu jiná, a dokonce bych jim ani
hlavu neutrhnul. Ale prostě přijdou, abych jim tu jejich doplnil,
protože jim došla a potřebují lepit. A když si ten svůj stojánek s
lepící páskou odnesou do pokojíčku, tak potom ho zase přinesou na své
místo, zatímco svůj bordel ze svých hraček tam nechají ležet na
hromadě, to je musí někdo donutit uklidit. Oni dobře vědí, že když se
jedná o jejich hračky, jsou to prostě jejich hračky a zároveň velká
tolerance, na druhou stranu na cizí věci musí dávat větši pozor a
pěkně je zase uklízet a vracet.

Jenže tohle všechno si musíš jasně stanovit ty sám, co dětem povolíš a
co ne. Když už od počátku k tomu přistupuješ tak, že dítě je raubíř a
stejně si bude dělat, co uzná za vhodné, tak se to tak opravdu stane.

>> PS: Ty se teda taky nebavíš s dětmi o sexu, abys je náhodou
>> neupozornil na to, že nějaký sex existuje?

> Tak velký děti ještě nemám ;)

No tak prosímtě hlavně potom k té sexuální výchově nepřistupuj tak, že
sex neexistuje :-)

> V Obecný škole hlásil ředitel školním rozhlasem "neolizujte zmrzlé
> zábradlí" - no a jak to dopadlo.

:-)))

Když budeš dělat, že ta televize neexistuje a schovávat kladívko, tak
to je přesně jako s tím sexem. Ano, to dítě pak samo kladivko objeví a
použije do televize. Kdybys mu to kladívko ukázal hned a nechal ho
zatloukat hřebíky, tak s ním nepůjde na televizi. Moje děti vědí, kde
mám jaké nářadí a také vědí, k čemu se používá. Takže nepostupuj
negativně, tj. neříkej dětem, že do televize se kladívkem nemlátí, ale
jdi na to pozitivně. Vysvětli jim, k čemu se kladívko používá.

Pokud bude dítě (už to větší) moct cokoliv dělat pod tvým dohledem a
dostatečně se při tom vyřádí, je velká pravděpodobnost, že pak nebude
mít potřebu to dělat bez dohledu. Když si navíc určíte, že to budete
dělat právě proto spolu, protože je to například nebezpečné.

Petr Zahradník, počítačový expert

====================================================================
Petr Zahradník, Computer Laboratory
Obvodová 740/14, 400 07 Ústí nad Labem
telefony: 910 256 000, 910 80 60 40, 475 501 627, mobil: 602 409 601
web: http://www.clexpert.cz, e-mail: clexpert na clexpert.cz
ICQ: 21215917, Live: clexpert na clexpert.cz, Skype: callto://clexpert
====================================================================